Učení jako poslání

Tohle je pro mě takovej menší experiment, protože začínám psát tenhle článek a úplně přesně zatím nevím, co je to hlavní co chci vyjádřit. Ale cítím, že na konci to do sebe zapadne 🙂

Na začátku nejdřív mrkněte na tohle video. Bylo natočený na Prague City Intensive (20.-21.6.), což byla naše první větší akce po pauze. Jako poslední blok jsme učili L-basing flow, a když jsme viděli jak někteří zvládli krásně celé flow, tak jsme tyto 3 dvojice (nenásilně) popostrčili, aby zkusili zacvičit celou sekvenci naráz a ideálně ve stejném tempu s ostatními dvojicemi. A tohle byl jejich první pokus!

Nejsem člověk, co před lidmi nějak víc vyjadřuje svoje pocity a emoce (vlastně asi skoro vůbec :D), ale na konci tady toho vystoupení studentů jsem byl hodně dojatej – i když to na mě nejspíš nebylo skoro vidět, viz první půlka věty. A pak jsem nad tím trochu přemýšlel a meditoval nad tím, proč dělám to co dělám, co je pro mě důležitý a tak. Uvědomil jsem si, že učení beru jako službu ostatním. A nejdůležitější je pro mě to, co se lidi naučí a jak se pak cítí. Často si pak přehrávám v hlavě workshop nebo lekci, a jestli jsem pomohl všem si odnést co nejlepší zkušenost. A pokud ne, tak se snažím přijít na to, co bych mohl příště udělat jinak.

Hodně i přemýšlím nad tím, jaký chci být učitel. Na některém z učitelských kurzů nám jeden z lektorů říkal, že učitel by neměl být herec. Nechci se před lidmi předvádět, že dokážu hustý věci, a dělat vtipy za každou cenu. Nepotřebuju být středem pozornosti. A když vím, co nechci, je jednoduchý najít to, co chci :). Jasně, taky toho chci umět co nejvíc, a aby na lekcích byla zábava a dobrá atmosféra. Ale hlavně se chci zaměřit na to, co učím, jak a proč. Na to, abych studentům dal nejvhodnější nástroje pro jejich růst. A abych jim pomohl objevit jejich vlastní potenciál.

V souvislosti s tímhle se mi ještě vybavuje trénink v Montrealu, kde ten proces učení shrnuli asi nejlíp. Do pouhých tří krátkých bodů:

1. Teach what you know
2. Teach the people in front of you
3. Teach from your heart

U bodu 1 jsem často narážel na menší problém. Jsem trochu perfekcionista a často na sebe mám velké nároky. Když se při učení něco úplně nepovedlo, tak mě to vždycky dost rozhodilo. Ale naštěstí už to teď beru víc v pohodě a už mě to tolik nestresuje, když se něco nepodaří.

Druhý bod má velký význam. Někdy si člověk připraví super lekci, ale pak třeba přijdou méně pokročilí lidi. V tom případě učitel musí být flexibilní a přizpůsobit úroveň lidem, co přišli. Často takto za pochodu měníme a přizpůsobujeme to, co učíme. Taky si pamatuju, jak mě na začátku někdy před 6-7 lety už přestávalo trochu bavit učit začátečníky a chtěl jsem konečně učit něco těžšího a zábavnějšího, ale prostě tehdy nebyli dostatečně pokročilí studenti. Dneska už tenhle pohled vůbec nevnímám. Rád učím pokročilé, ale stejně tak rád učím začátečníky. Je skvělé vidět jejich nadšení a smích. Přesně si pak vybavuju svoje pocity, když jsem začínal :).

S tím trochu souvisí další věc, co jsem si uvědomil. Teď nedávno se mě ptala kamarádka Sára, jestli mě to baví, když cvičím třeba s někým, kdo není tak pokročilý, a dělám věci co už dávno umím. Tak říkám, že už to pro mě není tolik o tom se pořád učit nové těžší prvky, ale že mě vlastně hodně baví ten proces učení se. A je už celkem jedno jestli se s tím druhým snažím udělat star, nebo standing hand to hand. Protože během toho procesu se člověk vždycky něco naučí, když je dostatečně pozorný.

No a třetí bod je prostě nezbytný, bez toho by to nemělo cenu dělat. A tím se tak nějak vracím na začátek článku, protože konečně vím, o čem je tenhle článek. O tom, že i po letech mě pořád baví dělat to, co dělám. Že mě naplňuje učit a předávat své zkušenosti dál. A vlastně to může znít dost obyčejně a normálně. Ale já vím, že to je neobyčejný, je za tím hodně energie a úsilí. A i přes všechny překážky a obtíže to za to stojí a miluju to.

Krásný den!

Marek